Zlatí úhoři

Všechno začalo asi před dvěma lety, kdy jsme s tátou vyrazili na naši pravidelnou jarní výpravu za kapry. Cílem naší výpravy byla tentokrát údolní nádrž Slezská Harta na severní Moravě, nedaleko od našeho bydliště. Na přítoku Moravice do Slezské Harty je nejlepší místo, jenže bylo jako vždy obsazené. Nezbývalo nám nic jiného, než se usadit na vedlejší místo, které bylo vzdálené asi dvacet metrů. Pomalu ale jistě se začalo šeřit a my nahodili naše pruty. Blížila se desátá hodina večer a my byli bez záběru. Všiml jsem si, že vedle tahají nějakou rybu. Po chvíli se ozval výkřik: had! had! ,kde by se tady vzal had? Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se jít podívat. Když jsem přišel k našim sousedům, uviděl jsem v podběráku protáhle válcovité tělo připomínající spíše hada než rybu, bylo to tělo úhoře. Byl nádherný a krásně zbarvený do kovově stříbrné lesknoucí se barvy. Hned jsem běžel říc tátovi, že se zde vyskytují i úhoři. Dohodli jsme se, že půjdeme domů a zítra se sem vrátíme s výbavou na úhoře. Když jsem se ráno probudil a podíval se z okna, viděl jsem kapky deště, které dopadaly na hladinu našeho malého jezírka před domem. Nemyslete si, že jsem byl z tohoto počasí zklamaný, takové počasí bylo pro úhoře ideální. Odpoledne přestalo pršet, vyběhl jsem ven a na louce jsem nakopal plnou sklenici žížal. Podařilo se mi najít i několik pěkných rousnic. Když se blížila šestá hohina večerní, byli jsme připravení vyrazit na naši první výpravu za tajemnými hady. Cesta nám trvala asi 15 minut. Jakmile jsme dorazili na parkoviště, šel jsem se porozhlédnout, kde sedí ostatní rybáři. Prvního rybáře jsem potkal přímo pod mostem a druhého hned vedle něj. To znamená, že místo, na kterém včera seděli naši sousedé bylo volné. Rychle jsme si vzali naše výbavení a šli si sednout na naše zvolené místo. Když jsme dorazili, domluvili jsme se, kam si kdo sedne. Já jsem si sedl nalevo úplně k vodě a táta napravo na malý skalní výběžek. Připravili jsme se olůvka o hmotnosti 20g a háčky určené pro lov úhořů. Na háček jsem napíchl několik žížal a nahodil asi 15 nebo 20 metrů od břehu. Zavěsili jsme svítící kolečka a čekali, co se bude dít. Blížila se sedmá hodina a my, plní očekávání čekali na záběr. Vytáhli jsme si čelovky, protože se začalo šeřit. Během několika minut byla naprostá tma. Na obloze svítil měsíc obklopený hvězdami. Vzal jsem si termosku s horkým čajem a nalil jsem si do šálku. Ani jsem se nestačil napít a kolečko, které jsem mě zavěšené na vlasci začalo pomalu zvedat směrem k prutu. Ne příliš razantně jsem zasekl a ucítil jsem odpor. Nevěděl jsem, jestli se jedná o úhoře nebo o jinou rybu. Za několik minut jsem zahlédl na hladině protáhle válcovité tělo úhoře, byl to můj první úhoř, kterého jsem kdy na Slezské Hartě měl na prutu. Náhle se stalo něco, s čím nikdo z nás nepočítal. Úhoř se rozjel směrem k potopenému stromu a už jsem ho nedokázal zastavit. Někde se ukryl a háček mu vyjel z tlamky. Byl jsem hrozně zklamaný, ale s tím už se nedá nic dělat. Přehodil jsem prut a čekal na další záběr. Když už se blížila jedenáctá hodina, tak přišel další záběr a to na tátův prut. Připravený podběrák jsem vložil do vody a čekal, co se objeví ve světle čelovky. Byl to opět uhoř a už nám neutekl. Bezproblémově jsem ho podebral a vynesl na břeh. Odhadoval jsem ho tak na sedmdesát centimetrů. Po změření jsme zjistili, že má sedmdesát dva.

Tak tohle byl náš první úhoř ze Slezské Harty a u nás bývá zvykem, že první rybu vždy vrátíme vodě. Vrátili jsme ho a spokojeně jsme si sedli do našich židlí. Do konce večera jsme už neměli zaběr. Zabalili jsme si naše věci a odjeli domů. Na úhoře jsme opět vyrazili v pátek. Celý týden nepršelo, takže jsem měl trochu problém najít rousnice. Přesto jsem jich pár našel. Do zásoby jsem ještě nakopal žížaly a mohli jsme znovu vyrazit. U vody jsme byli už ve tři hodiny odpoledne, protože jsem chtěl poškádlit své milované kapříčky. Pod háček jsem umístil kuličku boili namočenou v jahodovém dipu. Boužel žádného kapra jsem neulovil. Vůbec mi to nevadilo, protože ryby, které jsme chtěli lovit, se začnou krmit až ve večerních hodinách. Převázal jsem pruty na lov úhořů a přemýšlel, kam nahodím, protože naše staré místo bylo obsazené kapraři. Rozhodl jsem se, že nahodím pouze deset metrů od břehu. Zavěsil jsem svítící kolečka a nedočkavě čekal na záběr. Do deváté hodiny jsme byli bez záběru. Okolo půl desáté se tátovo kolečko pomalým zvedáním dostalo až k prutu. Zasekl a ucítil odpor svého soupeře, který s ním zápasil. Na hladině se objevil opravdu nádherný úhoř. Bez problémů vklouzl do podběráke a byl náš. Byl tlustý a měřil devadesát centimetrů. Rozhodli jsme se, že tohoto úhoře musíme ukázat mamce. Putoval do připravené nádoby a my čekali na další záběr. Záběr přišel až po desáté hodině večerní na můj prut, cítil jsem opravdu velký odpor, ryba si se mnou dělala, co chtěla a neúprosně si odebírala vlasec z cívky. Myslel jsem si, že mám na prutu sumce, ryba se už blížila ke břehu. Náhle se ve vodě udělal vír, ale ještě pořád jsem nepoznal, s jakou rybou mám tu čest. Opět se udělal vír a já spatřil tělo úhoře. Byl opravdu obrovský, rychle jsem si ho navedl do podběráku a vynesl jsem ho na břeh. Hrozně se mi třepali kolena a srdce jsem měl až v krku. Po změření jsme zjistili, že má přes jeden metr. Abych byl přesnější tak měl stojedna centimetrů. Byl jsem hrozně rád, že jsem ho ulovil. ¨

Měli jsme před sebou poslední hodinu lovu a doufali v ještě jeden záběr. Bohužel žádný nepřišel až na dva malé cejny.Nasedli jsme do auta a odjeli domů. Byl jsem hrozně rád, že mám tak velkého úhoře. Když jsme přijeli domů, zavolali jsme mamku, aby se šla podívat na naše úlovky, jelikož mamka vždy na nás čeká a někdy chodí taky chytat ale ještě nic nechytla. Vložili jsme ho do obrovského sudu s našimi nástražními rybyčkami. Padesát metrů od našeho domu máme rybník, tam jsme ho ráno po vyfocení vypustili. Naši další výpravu jsme podnikli 29. května. Byla to naše poslední výprava za hady. Od června jsme začali jezdit na delší výpravy za kapry. K vodě jsme dorazili pozdě odpoledne. Místo, kde jsme chytali minule, bylo bohužel obsazené, sedli jsme si tedy na místo, kde moc rybářů neloví. Nahazovat se zde moc daleko nedalo, protože nad námi byly stromy, problém byl i se zásekem ale to už nějak zvládneme. Nahodili jsme pruty patnáct metrů od břehu a čekali. Čekání jsme si krátili povídáním, jak jinak než o rybaření. Naši debatu přerušil pomalý potah mého kroužku. Vyjel až k prutu. Zásek jsem naštěstí docela zvládl. Cítil jsem odpor který mi připomínal kapra. Myslel jsem si, že to bude kapr, ale byl to cejn, byl opravdu velký. Když jsme ho podebrali a položili na trávu, zjistili jsme, že má padesát centimetrů.Rychle jsem ho pustil, jelikož už byla skoro tma, a já chtěl ještě vidět, kam má nástraha letí. V šeru jsem viděl, že letí na stejné místo jako předtím, zavěsil jsem kroužek a čekal. Byli jsme naprosto potichu a plní adrenalínu čekali na záběr. Čas jsem si krátil tím, že jsem dělal návazce na kapry. Všiml jsem si, že mé kolečko se už nějakou chvíli neustále třepe, myslel jsem si, že to dělá proud. Potom kolečko propadlo a zase se začalo třepat, to už jsem nevydržel a zasekl. Nebudu vám popisovat souboj s malým uhořím- miminkem. Vyháčkoval jsem ho ve vodě a přehodil prut. Doufali jsme, že ještě něco ulovíme, jenže do půlnoci se už nic nedělo. Nebyli jsme z toho zklamaní, protože jsme strávili úžasný večer na břehu Slezské Harty. Tímto se s vámi loučím a zase někdy nashledanou.

Petru zdar! Adam Drozd