Můj malý pstruhový kodex

Pravděpodobně po světě nechodí mnoho vláčkařů, kteří se alespoň jednou v životě nevypravili na "tečkované torpédo". A kolik je mezi nimi těch, kteří si z této výpravy přinesli jen hodně bláta na svých botách, nebo tváře oteklé od hmyzích štípanců? Ale asi každý z nás, hlavně na začátku své rybářské kariéry, zažil "pstruhové Waterloo". Waterloo, kterému se bylo možné vyhnout.

Pstruhy lovím už hodně let. Za tu dobu jsem se dopracoval nejen k určité míře osvědčených metod jejich lovu, ale i k jakémusi soukromému kodexu zásad, kterými se řídím při svých loveckých výpravách za těmito horskými válečníky.

S sebou vše nejlehčí.
První zásada - zásada optimálního loviště, jehož výběr se netýká pouze samotného lovu, ale i přípravy na celou rybářskou výpravu. Proč nejprve revír? Protože na něm záleží prakticky všechno - oblečení, vlasce, pruty... a samozřejmě i ryby. Snažím se vybrat takovou vodu, která mi dává v daném stavu alespoň teoretické šance se se pstruhem potkat, přičemž je tak blízko mého bydliště, že mohu maximálně využít čas, který mám k dispozici. Po řece přichází na řadu prut. Vybírám ho zjednodušeně podle zásady: čím menší voda, tím kratší proutek. Na tekoucích vodách preferuji modely v délkách od 2,3 m do 2,7 m, se špičkovou akcí, protože často musíme zaseknutého pstruha co nejrychleji odvést od různých překážek, u kterých má stanoviště. Naviják sladím s prutem tak, aby byla celá sestava vyvážená a já si zbytečně neunavoval ruku. Pokud jste ho delší čas nepoužívali, je dobré zkontrolovat jeho "technický stav", ale hlavně brzdu, jestli se "nekouše" a zda má v pořádku plynulou regulaci. Na cívku navíjím vlasec o průměru 0,16 až 0,18 mm. A někdy dokonce i 0,20 či 0,22 mm. Pstruhové řeky nebývají velké, ale silnější vlasec nám umožňuje rychlejší zdolání ryby a někdy je nadzvednutí ryby na prutu jediným způsobem (i když drastickým), jak rybu dostat na břeh a ne ji okovat naši nástrahou. Nejtěžším úkolem je odpovědný výběr nástrahy. Snažím se jich připravit tolik, aby mě později na výpravě nezaskočila absence některé důležité. Ale opravdu není nutné tahat vše, co se nám do této doby podařilo v obchodě koupit. Pstruhové říčky zřídka kdy připomínají vycházkové lázeňské kolonády a při věčném prodírání se houštinami nám doslova bude připadat každá, i ta sebemenší krabička, jako cihla. Pohodlí při lovu pstruhů je vůbec jedna z věcí, s kterou nemůžeme počítat. Nejjednodušší pro začátek bude držet se svého loveckého instinktu, zkušeností a specifické doby roku, ve které chceme lovit.

Detaily zpříjemňují lov. 
O pohodě rozhodují detaily. To zná každý vláčkař, který se třeba i jen jedenkrát octl u vody bez vteřinového lepidla, nebo hůře, bez krabičky s náhradními karabinkami spojenými s obratlíky. V mém rybářském batůžku mimo těchto už zmiňovaných věcí můžete nalézt ještě: vodostálé fixové popisovače (nikdy nevíte, kdy budete potřebovat takovou barvu třpytek, které jste nechali doma), pochopitelně menší, ale pevný lékařský peán, polarizační brýle, ostrý nůž a brousek na opravu hrotů háčků zničených nárazy o kameny. Dříve bych sem zařadil i košík na uchování ulovených ryb, ale od jisté doby jsem ho vyměnil za fotoaparát. Nejen že je skladnější, ale tím, že rybu pustím, dostal můj lov nový, lepší rozměr. Dalším důležitým „detailem“ je vhodné a správné oblečení. Vybrat ho není lehké, protože musí hřát při chladném počasí, dýchat v létě a přitom být pevné, aby vydrželo bez úhony naše gymnastické výkony v houštinách u pstruhových řek. K tomu brodící kalhoty ( je celkem jedno, jestli z pogumované textilie, nebo neoprenu – já používám oboje podle teploty vody) a na konec – čepice. Pokrývka hlavy nás nechrání jen před ostrými slunečními paprsky, ale i před klíšťaty, které pochopitelně v podobných lokalitách najdeme také. Pokaždé mám u sebe pláštěnku z tenkého matriálu, která stočená do malého balíčku nezabere v mém batůžku téměř žádné místo, a kousek bavlněného hadříku, do kterého si hlavně v chladném počasí mohu utřít ruce po manipulaci s rybou do sucha a tím si je chránit před prokřehnutím.

Rámusení přísně zakázáno!
Každý pstruh svým okamžitým úprkem připomíná silného neurotika, navíc budí dojem, že má oči okolo celé hlavy. Křupnutí nejmenší větvičky při neopatrném došlápnutí, nemluvě o rychlém narovnání se na břehu – to vyplaší pstruhy na dlouhý čas. Proto, a to je moje další zásada, jejich lov začíná už příchodem – začína a nebo končí podle toho, jak jdeme. Putujíc po proudu, snažím se využít ve svůj prospěch každý stromek nebo křovíčko. Jestliže je břeh odkrytý, nahazuji své nástrahy nejraději z kleku a pokud si to okolnosti vynutí, tak si i lehnu na zem. Pokud si zvolím cestu proti proudu, nemusím být až tolik opatrný, ale ačkoliv přicházím k rybě ze strany od ocasu, velký rozruch stejně způsobí úprk, jako by mu za ním hořelo. Nástrahu se snažím nahodit co nejplynuleji tak, aby i ona při dopadu na hladinu způsobila co nejmenší rozruch, ale vždy o trochu dál, než je předpokládané stanoviště dravce.

Čistě chyť a pusť.
Nepříliš rybářů si dělá starosti s takovou samozřejmostí, jako je odháčkování ryby. I s těmi, které ještě nedorostly berné míry, zachází ne jako s živým tvorem, ale jako s věcí, která patří jen jim. Jejich neurvalé uvolňování trojháčku bez zamáčknutých protihrotů už mnoho ryb nerozdýchá. Někdy je už zbytečné je při této činnosti vyndávat z vody. Stačí ho jen opatrně přidržet v dlani pod hladinou, abychom co nejméně poškodili jeho přirozenou ochrannou vrstvu – kožní sliz. Při tom odkládám prut a druhou rukou opatrně vyprošťuji háček z rybího pysku. Pokud se nástraha dostala hlouběji do tlamky, pomáhám si chirurgickým peánem. Přesto se před úplným vypuštěním ryby přesvědčím, zda je ve stavu odplout sama. Pokud ne, pokouším se jí pomoci „popotahováním“ pod hladinou jakýmsi umělým dýcháním, nebo ji přidržím v prudším proudu a teprve pokud vidím, že se jí síly navrací, definitivně ji pouštím. Bohužel se i při nejopatrnějším zacházení stane, že nic z toho už rybě nepomůže. Teprve tehdy končí na našem rodinném stole. A pokud se tak už rozhodnu, zabíjím ho rychle bez zbytečného trápení. Podle možnosti hned vyvrhnu a zabalím do suchého hadříku, aby maso neztratilo svou identickou chuť. Každý rybář by si měl stvořit svůj vlastní etický kodex, kterým by se měl řídit. Nemusí být vůbec podobný tomu mému. Stačilo by, kdyby pomohl k tomu, abychom pstruhy mohli lovit a neničili jen to, co nám v řekách zůstalo. A nakonec jedna malá úvaha, nebo vlastně prosba. Nechávejme u vody pořádek, odneste od vody všechno smetí, které jsme stačili „vyprodukovat“, ale podle možností i to, co stihli vytvořit jiní. S trochou dobré vůle ho můžeme vyhodit doma do popelnice. U zaneřáděné řeky mizí klid a pohoda, tolik potřebné věci k dosažení rybářského úspěchu.