Vyprávění o štikách

Autor: Jan Pánek

Podzim… dny se stále krátí, na vše je jakoby stále méně času a proto je stále těžší zorganizovat pořádnou rybářskou výpravu. Výpravy hned po úsvitu, ještě před odchodem do zaměstnání, už skončily. Vlastně nám zůstaly jen weekendy. Ale kolik jich ještě zbývá? Na štěstí je letos počasí příznivé. Tak příznivé, že nás stále pokouší a je těžké vydržet doma! Podzim – to je čas dravců. Čas okounů, štik a candátů. Vhodná doba pro vláčkaře. Čas velkých ryb, nebo zklamání. V této roční době upřednostňuji štiky. Na jaře a v létě preferuji jiné ryby, ale teď se štika stává šampiónem číslo jedna. Tím více, že nyní před zimou přijímá potravu daleko intensivněji. Štiku mám spojenou s přívlačí odjakživa. S přívlačí a s podzimním rybařením. Je to vděčná a rozšířená ryba. Najdete ji ve velkém jezeře, v řece i v malém potůčku. Pokud ji chci najít, nemusím za ní někam daleko na kraj světa. Štiky mám blízko – na Labi, Jizeře, Sázavě i Cidlině. Jsou ve všech odstavených ramenech, propadlinách po těžbě písku i rybnících. Ale ze všech nejraději si vybírám řeky. Nemusím se mačkat a dělit s rybáři holdujícími jiným rybolovným způsobům. Prostě, miluji procházky a takový špacír s vláčecím prutem podél břehu krásné řeky mi vyhovuje nejvíce. Může být pro rybáře vůbec něco krásnějšího, než široká řeka plynoucí vlastním životem a řídící se svými zákony? Řeka nespoutaná, hrozivá v době záplav a nebezpečná pro všechny, kteří nectí její práva. A vlastně Labe je takové. Rychlé, hluboké, se strmými a zarostlými břehy s mohutnými stromy a neproniknutelnými houštinami. Najdeš tu klidné hluboké tišiny i bystré proudy, úseky bez jediné překážky i podvodní „lesy“. Břehy připomínající umělé krásné pláže i úseky tak porostlé stromy, že se z nich pomalu nedá ani nahodit. Každou chvíli narazíš na slepé rameno pokryté vodní flórou. Na lukách okolo uvidíš srnky a čím výše k pramenům občas zahlédneš i lišku nebo ve vodě vydru. Ne, nikdy tady nebudeš úplně sám. A samozřejmě potkáš i rybáře – konec konců, kde se dnes „nevyskytujeme“? Ale tady u takto velké řeky si nebudeme překážet, tady si pro sebe každý najde své místečko. A ryby také vystačí na každého. Labe bylo plné hezkých ryb vždycky. I dříve, kdy bylo silně znečištěné, i před krátkou dobou kdy se začal obrozovat a i v současnosti, kdy se mi zdá zase den ode dne špinavější. Tady se odjaktěživa můžete potkat se svou životní, trofejní rybou. Ale ne samozřejmě každý den. Je třeba mít trpělivost a ještě více rybářského štěstí, abychom trefily den, místo, nástrahu….A také musíme něco umět a znát, abychom to vše nepromarnili. Vyrážím vždy dobře připravený. S dlouhým houževnatým prutem, s podběrákem, s pevnou „pletenkou“a nakonec – kovovými lanky. Je mi líto štik s ukousnutými nástrahami v tlamě. A nástrahy? Kdysi jsem měl nejraději veliké, těžké plandavky – nebylo na štiky nic lepšího. To už je ovšem dávno. Dnes volím měkké gumové nástrahy – velké, několikacentimetrové rippery, twistery a kopyta. Nic jiného lépe nenapodobuje živé rybičky. Bohatá paleta barev nám povoluje vždy správnou volbu podle situace…i rybího gusta. Miluji dvoubarevné, rád nastražuji světlé s tmavým hřbítkem, s perleťovými boky posetými brokátem. Mohou být bílo – černé, stejně jako bílo – modré. Ale teď mě napadá že mám rád i bílo – červené, žluto – černé a červeno – žluté, čili stejné jako jsou barvy podzimu. Občas, podle fantazie, nastražuji něco jiskřivého. Proč ne? Je to věc vkusu, ale není mi jasné, jestli mého nebo rybího. A je snad možné, abychom měly stejný? Ale vkus není důležitý a pokud o něm diskutujeme tak ryby hlas nemají vůbec…Pokud jim nevyhovuje, tak ji nevezmou. Proto sebou stále nosím dostatek vzorů a měním je, střídám a dopasovávám barvy. Za daleko důležitější než výběr barvy považuji váhu hlavičky. Pro ni jsou kritéria výraznější – rychlá, hluboká řeka si vynucuje několika, někdy až dvacetigramové hlavy. Lehčí jdou zbytečně mělko, nedosáhnou dna. Ale dno poseté dřevěnými vázkami nám zaručuje jediné: těžká hlavička – více vázek – více ztracených nástrah. Ale... samozřejmě i větší šance na dravce číhajícího kdesi v říčných hlubinách. To nikdo předem neví, prostě je to naše loterie. To je ten náš rybářský „nikdy nekončící příběh“. Stále nás nutí přemýšlet, experimentovat, zkoušet…Pokud se trefíme do doby jejich lovu, klidně štika zatakuje nástrahu i v menší hloubce, někdy i v polovině vodního sloupce. A jestliže nežere a „sedí“ v úkrytu někde u dna, tak i hluboko vedenou nástrahu nechají přeplout bez povšimnutí. Nedodržuje žádné pevné zákony, nic pro ni není dané jednou pro vždy. Vybírám lehčí hlavičku a začínám od vrchních vrstev vody a pokud nepřijde záběr, tak těžšími „osahávám“ hlubší dolíky. Někdy propátrávám lehkou nástrahou i hluboké úseky, to pokud ji nahazuji proti proudu a stahuji pomalu s proudem. A naopak, těžká tažená proti silnému proudu nám také nebude „orat“ dno. To jsou pro každého vláčkaře obeznámeného s řekou známé věci. O moc vážnější problém než výběr nástrahy je její vedení. Kam nahodit, kde štiku hledat? Jestli pak stojí pod břehem, tam u té potopené větve? Nebo leží na okraji mělčiny a číhá na potěr bezstarostně dovádějící ve slunci? Nebo se skryla do husté příbřežní vegetace? A možná že sedla na dno v nejsilnějším proudu ve středu řeky? Tak na tohle všechno nikdo nedokáže odpovědět. Ryby je třeba hledat – v tom je celý problém rybaření. Labe je sice hodně široké, ale ne zas tolik, aby se nedalo z obou břehů prokřižovat nástrahou křížem krážem. Nahazuji ze zvyku hodně daleko, trochu po směru proudu. Před dopadem vracím překlapěč navijáku a snažím se, aby nástraha při dopadu nedělala zbytečně velký rámus – jen takové lehké žbluňknutí. Ripper padá pod keříček u druhého břehu. Napnutý vlasec mi zajišťuje dobrý kontakt, nepřekvapí mě případný útok dravce. Ripper klesá, proud ho snáší níž podél potopených větví. Tak co, stojí tam ta štika? Gumový ocásek vibruje, celkem realisticky napodobuje malou rybičku, provokuje…Nevzala? Není tam? Těžko říct. Nástraha dále klesá a splouvá s tahem řeky. Začínám lehce navíjet, přitahuji ji k sobě. Možná právě někde tam sedí v nějaké jámě zubatá? Možná že ještě dojede gumovou rybičku volně ji plující nad hlavou? Zaútočí?…Ne , nic takového. Silný proud dál strhává nástrahu až ke křovíčku pod mým stanovištěm. Musím nyní dávat velký pozor, abych neuvázl. Teď přijde můj dlouhý prut vhod. Stále navíjím, míjím úkryty pod větvemi, chvílemi nechám nástrahu dopadnout až na dno. Pracuje a provokuje i když nenavíjím. Zvedám, spouštím – nic…Navíjím, potom nához, ještě jeden, a další…Stává se, že má štika agresivní náladu a přijede z daleka. Někdy se pro změnu ožene jen po pomalu vedené gumě těsně před špičkou čumáku. A někdy se hne teprve na třetí, čtvrtý nebo další nához. Proto je dobře opakovat nához do jednoho místa několikrát za sebou a důkladně ho „prolovit“. Nejprve při hladině, pak trochu níže a nakonec těsně u dna. Občas narazím na potopenou překážku – tupý, falešný záběr na kterém většinou ztratím nástrahu. To je těžký úděl vláčkaře. Ale někdy…ne, nenapíšu, že náhle ožije. To by mi připadalo velmi banální. Ale je to nejtrefnější přirovnání toho, když štika uchopí gumovou nástrahu. Žádná „rána“, „škubnutí“nebo „bouchnutí“ jak to známe u tvrdých nástrah a některých autorů. Pouze náhle cítíš živé, pulzující závaží na druhém konci vlasce. A tehdy se člověku začne dělat horko! Štika chytá gumovou nástrahu poctivě, celou hubou. Nečeká žádnou zradu a nevyplivne ji, pokud neucítí háček. Tehdy začne potřásat hlavou ze strany na stranu, což rybář dobře „odposlouchá“ přenosem těchto pohybů vlascem na prut. Konečně je správný čas zaseknout! Měkké nástrahy nejsou „ustrojeny“ žádnými trojháky – k dispozici máme jen jeden hrot. Ale i ten nám bohatě vystačí. Zaseklá štika se v první chvíli snaží přitisknout ke dnu, a potom se nechá naopak dost rychle přitáhnout ke břehu. A tehdy ji vlastně můžeme nejsnáze ztratit! Ryba je v plné síle a u břehu propadne panice. Otáčí se prudkým pohybem, prudce startuje směrem k nějaké překážce, nebo při výskoku udělá „svíčku“ ve vzduchu. A stává se to tak náhle, tak neočekávaně a s takovou silou, že něco občas nevydrží a praská: vlasec, lanko nebo karabinka. Občas si vyklepe háček z pysku. A my stojíme s otevřenou pusou… Zaseklou štiku musíme unavit dříve, než se ji rozhodneme přitáhnout ke břehu. Jak to ale provést, když se nebrání, neutíká? Kdy se sama cpe pod naše nohy? Obvykle stačí nasměrovat ji pomocí prutu „bokem“. Vpravo, vlevo, prostě ne k sobě. Samozřejmě tak, abychom nad ní neztratily kontrolu a nezmizela nám ve vázkách. Tady se nám opět hodí dlouhý prut. Po několika minutách ryba zeslábne a nechá se dovést ke břehu. Už během zdolávání se musíme zamyslet a zvolit si příhodné místo na vylovení. Ne každý břeh je příhodný a ne z každého místa na něm ji uchopíme rukou. Nejbezpečnější je nasměrovat ji na obroučku ponořeného podběráku. Nejbezpečnější pro rybu – i rybáře. Štika má ostré zuby i skřele a nejednomu rybáři už přivodila zranění. O pádu z vysokého břehu raději ani nepřemýšlím. To už by nebyla smůla, ale důkaz lehkomyslnosti. Prostě – prostorný podběrák na dlouhé rukojeti udělá tečku za naším důstojným soubojem.