Štika

Stezka po které jdu mizí v přítmí starého lužního lesa. Pod ohromnými olšemi roste druhý, podstatně hustší podrost z černého bezu a těsně nad zemí džungle z kopřiv a jiného plevele – ráj komárů. Pamatuji si, že to byl kdysi krásně udržovaný park ve stylu japonské zahrady, ale to už je opravdu dávno – dnes po něm nezbyla ani nejmenší stopa. Park už nenávratně zmizel, ale co se téměř nezměnilo, je slepé rameno ležící uprostřed něj. Stejně jako před lety zdobí jeho hladinu stovky smaragdových oček z listů stulíků. V době kdy kvetou, se mezi tmavou, až černou barvu hladiny a zelenou barvu listů vmísí ještě jejich sytá žluť. Konečně jsem na „svém“ místečku. Sem někam situoval jednu ze svých velice vzácných próz básník S. K. Neuman. Možná i jemu učarovalo okolí natolik, že jeho krásu nebyl schopen popsat v několika verších a proto sáhl pro něj k neobvyklé formě – povídce. Jmenovala se „Tloušť“, což jasně naznačuje, která ryba v ní hraje hlavní úlohu. Kdežto ta moje, by se ze stejného důvodu mohla jmenovat třeba….

….ŠTIKA…

Kdyby se štiky zdržovaly podobnými nesmysly jako my – lidé - tak by se tato určitě pasovala do šlechtického stavu a snažila se ostatním vládnout. Její rod tady totiž žije od nepaměti, to znamená od doby, kdy tu voda byla proudná a celý úsek byl součástí řeky. To tu byla podstatně silnější, ale i rozmanitější rybí osádka. Ale když člověk spodní i vrchní část bývalého meandru uzavřel, nechal jen slabý průtok a celou řeku odvedl jinam, tak postupně populace typických proudných vod slábla, až zmizela úplně. Téměř okamžitě se vytratily parmy a padoustve, časem tloušti a boleni a začala tu vláda ryb, kterým vyhovují bahnité nížinné rybníky.
A tento stav do dnešních dnů podporuje i zdejší rybářská organizace. Vysazuje sem pouze kapry, pár štik a …amury. O těch posledních mluvím s despektem, protože tohoto východního přivandrovalce nemám opravdu rád. Kladu mu za vinu, že díky němu odtud mizí i několik druhů, kterým by se tu podle všeho dařilo velice dobře. Jsou to hlavně líni, obecní – zlatí – karásci a slunky. Naprosto jim zdevastovali úkryty z podvodních rostlin. Ještě štěstí, že do vody spadne dost větví a stromů, se kterými si ani ten největší amur neporadí. Trochu nahradí jejich travnaté domovy, ale na druhou stranu některým přinesou i smrt. To v okamžiku, kdy se některá „větev“ probudí ze strnulé bezhybnosti, změní se v útočící torpédo a chňapne po nejbližší neopatrné kořisti. Ano, i štiky se musely trochu přizpůsobit a nabrat nepatrně tmavší barvu dřeva nasátého vodou, než jiskřivou zeleň, jaká by je lépe maskovala mezi rostlinami.
Loňská podzimní vichřice vyvrátila už značně nekloněnou, pěkně silnou olši a v její koruně tvořené silnými větvemi se ztratí i štika, stará několik desítek roků. Vlastně se sem nemusela stěhovat odnikud z dálky - strom ji spadl málem na hlavu. Bydlela v jeho odhalených kořenech pod podemletým břehem, a měla štěstí, že ji hlad vyhnal na pravidelnou loveckou výpravu. A s plným břichem se už neměla kam vrátit… Její doupátko zmizelo a místo jeskyně našla kmen mířící do středu ramene.
Ryba má na některé věci krátkou paměť a očividně netrpí nostalgií. Během týdne se jí i z nejzapadlejších koutků paměti vytratily vzpomínky na staré bydlení a stále častěji se začala vracet do bodu, kde mohutnou vidlicí začíná koruna. Většina obyvatel podvodního sídliště to už vzala na vědomí a snaží se tomuto místu vyhnout, ovšem štika stejně ze zvyku zaujímala polohu třetí větve, tak že z vidlice svým tělem vytvoří Poseidonův trojzubec. A ještě jednu, snad nejdůležitější výhodu získala svým přestěhováním. Dokonalý obranný systém, který by jí mohl závidět i Pentagon! Tolik vázek a labyrintů v kterých se dá utrhnout i ten nejsilnější rybářský vlasec by snad nevymyslel žádný jiný projektant, jedině příroda.
Během svého života už několikrát chňapla po podivně tančící rybce a pak s údivem sledovala, jak ji něco tak malého může vyvést z rovnováhy a silou přitahovat naprosto jiným směrem, než měla původně naplánováno. Člověk by řekl, že se narodil pod šťastnou hvězdou, ale ryby si asi říkají spíš pod šťastnou vrbou. V každém případě se jí vždy podařilo to podivné sousto z tlamy vyklepat, utrhnout, prostě se ho nějak zbavit a volně vyrazit kam se jí zlíbí. Vlastně ne tak docela. Jednou - jedinkrát se po marném boji ocitla v podivné síti a okusila dotek vlažné lidské ruky. Ale i tehdy při ní stál nějaký štičí patron. Nestane se pokaždé, že ryba narazí na lovce, kterému stačí ke štěstí jen to, že ji vytáhne a následně pustí….
S její velikostí a neulovitelností rostla i sláva. Dokonce i ti, kteří ji nikdy nezahlédli ani koutkem oka nad orosenou sklenicí vytahovali její délku do mýtických rozměrů. Kupodivu se ji ovšem ulovit pokoušelo jen pár rybářů, a i ti ji většinou po několika marných pokusech také pasovali na „nepolapitelnou“ a vzdali to. Ne tak já.
Tu stezku po které jdu hned na začátku tohoto povídání jsem snad vyšlapal sám. Zkušeně jsem se o ní přestal pokoušet pokud stála ukrytá v koruně stromu, ale právě když tam nebyla. Usoudil jsem, že to je doba kdy loví a tím mi dává nevědomky šanci. Jen jí překřížit dráhu ve správný okamžik tou správnou nástrahou. Ale nějak se mi to nedařilo. Občas, ale musím přiznat, že velice zřídka, sledovala velkého wobblera až ke břehu - k přímému útoku se k mé malé radosti nikdy neodhodlala. Tak že každý můj pokus končil stejnou otázkou: „S čím na ni vyrazím příště?“
V obchodech nám nabízejí nepřeberné množství umělých nástrah. Některé jsou tak podivné a působí natolik nedůvěryhodně, že se téměř neprodávají. Mockrát jsem přemýšlel, proč vlastně vznikly. Nechce se mi věřit, že je někdo narýsoval u projekčního prkna a pak nechal vyrábět. Prostě se domnívám, že na ni někdo vytáhl takovouto opatrnou rybu a z radosti nad tím úspěchem dal šanci i ostatním. A ti ji možná nedokáží využít… Sám mám v krabičce také několik nástrah, na které jsem vytáhl jednu rybu a od té doby , ačkoliv je nasazuji dost často, rybářskou hantýrkou – „ani ťuk!“
Na této, trochu pochybné teorii, jsem založil celou svou útočnou taktiku (abych zůstal u vojenských výrazů, když už jsem je několikrát použil). Vybral jsem ze zaprášených krabiček uložených na dně skříně i ty nejbláznivější nesmysly a začal s nimi propátrávat každý krychlový decimetr vody. Aby mě nelákalo použít nějaký jinde osvědčený model, nechal jsem je pro jistotu vždy doma a sebou do kapsy vesty uložil tak maximálně pět „nesmyslů“. Musím podotknout, že do této skupiny nepočítám jen tvarově či barevně výstřední nástrahy, ale i typy, které jsou v malých velikostech nedostižnou nástrahou, ale v gigantickém provedení na mořský rybolov se mi na ně ještě rybu vyprovokovat nepoštěstilo. A to byl případ i obřího poppa s povrchem odolávajícím slané vodě. Věřím, že někde v Karibiku při vláčení z luxusní jachty by mi udělal spoustu radosti, ale u nás v Polabí mi jeho dva veliké a stále se někam zachycující trojháčky přidělávaly jen starosti. A úspěch v počtu ulovených ryb – nula!
Ale jednou musel přijít na řadu i on. Chvíli jsem ho převracel v dlaních a váhal. Dostal už šanci opravdu mnohokrát a stále nic, dokonce ani náznak útoku dravce. Na druhou stranu bych mohl změnit taktiku a pokusit se vytáhnout štiku přímo z koruny stromu. Nakonec mizí také v kapse, zatahuji zip a uháním na další experimentální výpravu.
Do vody v okolí jejího stanoviště se postupně noří asi dvaceticentimetrová nástraha na způsob trubičkového streamera z andělských vlasů, rudý (snad už vařený?) wobbler raka znázorňující jeho únik po zpátku, něco mezi cykádou a péřovou nástrahou, kterou mi kamarád přivezl z Kanady, jakýsi kožený „cancour“ z Polska původně určený k lovu hlavatek (mihulí cop) a stále nic. A tak nakonec navazuji i toho poppa. Tahle nástraha mi opravdu vůbec nepřirostla k srdci a tak se jí nebojím nahodit až do naprostého sousedství větví, přesto, že její trojháky hrozí tím, že se do některé zaseknou a já o něj přijdu. Popotahuji ji v krátkých záškubech a sleduji, jak se jí před hlavovou ploškou tvoří gejzírek, skoro stejný jako na prezenčních kazetách vydávaných firmou Rapala.
Náhle to přichází. Za nástrahou se zvedá zrychlující se vlna a následuje ji z koruny stromu ke břehu. Samozřejmě, že zpozorním a nervy se mi natahují vzrušením k prasknutí, na druhou stranu jsem trochu skeptický. Tohle už přece znám. Pár metrů sledování a rychle zpět, tak jako doposud pokaždé. Na štěstí není každý den stejný. Konečně následuje útok…
Je těžké popsat záběr ryby na povrchovou nástrahu někomu, kdo ho ještě neviděl, ale pokusit se o to můžu. Většinou si trochu „nadběhne“ a s mohutným závarem zmizí wobbler pod hladinou. Tato štika začala stejně, ale při útoku z boku si trochu vyskočila nad hladinu. S otevřenou tlamou dopadla na poppa a já byl tak fascinován, že jsem zasekl až s malou prodlevou. Útok byl tak razantní a prudký, že to vlastně nebylo ani třeba. Sama si zapasovala hroty háčku do čelisti a začala ta známá přetahovaná, při které má navrch chvíli ryba a chvíli rybář. Pokud ovšem máte odpovídající a nepoškozené (tady myslím hlavně šňůru ) náčiní, tak v podstatě nemá šanci ani takový obr. K větvím jsem ji vůbec nepustil a tak se po docela překvapivě krátké době po druhé v životě ocitla v síťce podběráku. Měl jsem nepopsatelnou radost. Konečně… ryba přes metr. Ještě v životě jsem nevytáhl žádnou štiku, jejíž délka by přesáhla tuto pro mě magickou hranici. Nekonečné měření a stále se mi nechce věřit, že ani tato štika není ONA. Ať ji natahuji jak natahuji, metr ukazuje necelých devadesát devět centimetrů.
To moje metrové prokletí se ještě nepodařilo zlomit, ale je třeba tomu trochu pomoci. Proto jde zpět do vody. Snad do konce sezóny ty necelé dva centimetry doroste a mně se podaří sehnat nějaký nový vláčkařský „nesmysl“ na který se nechá před koncem roku nalákat. A pokud ne, zanechala v mé duši tolik silných zážitků, že z nich můžu v klidu čerpat celou zimu…