Redakce o vítězství v sektoru na World Carp Clasic 2009

Nejočekávanější kaprařská akce roku se minulou sezónu odehrála v obvyklém termínu na přelomu srpna a září. Touto akcí se samozřejmě myslí mistrovství světa World Carp Clasic, jeho jedenáctý ročník, který se stejně jako předloni odehrál na Lac de Madine ve Francii. Loňský ročník jsme spolu s Honzou Pánkem absolvovali jako reportéři magazínu Kapr a musím říct, že to byl zajímavý zážitek, který nám jistě ulehčil přípravu na loňský ročník. Loni se nám podařilo dostat se na startovní listinu a naše duo doplnil ještě nový kolega z redakce Jindra Majer. Peripetie spojené s přípravou vynechám, protože ty stejně nejsou zajímavé, a rovnou se vrhnu do Francie.
Tento ročník byl výjimečný pro Českou a Slovenskou republiku především počtem startovních týmů, protože „Československo“ mělo na startu dvacet soutěžních dvojic, které byly často posílené o pomocníka stejně jako ta naše. První dva dny po příjezdu do Francie se odehrály v duchu přátelského posezení, zábavy a potlachu o zážitcích, a to nejen z rybářských výprav.

Pomalu se přiblížil nedělní podvečer a s ním losování míst, které všichni očekávali v naději na dobrý los. Nervozita všech se dala opravdu krájet, čehož ukázkovým příkladem byl Jindra, který se ujal losování za náš tým. Naše první vylosované místo bylo někde uprostřed velkého ostrova, a protože jsme věděli o tom, že se jedná o neproduktivní místo, šlo rychle zpět. Druhé místo jsme po vylosování nemohli ani najít na mapě, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o nadějné místo v menší zátoce na konci sektoru a navíc v rezervaci, kde se za normálních okolností nechytá. Večer po oficiálním zahájení a losování už nebyl stejně živý jako dva předešlé, protože každý měl plnou hlavu taktiky krmení, volby nástrahy a spousty jiných myšlenek o nadcházejícím týdnu.
Ráno se probouzíme do chaosu – všichni se snaží co nejdříve zabalit a přesunout na své místo. Nás to čeká také, ale v klidu si dáváme kafíčko, balíme, přejíždíme do přístaviště, odkud nás veze člun na náš plac.

Sluníčko krásně připaluje, fouká vítr a my uháníme na starém člunu jednoho z místních převozníků. Po docela dlouhé cestě se před námi rozprostírá krásná zátoka plná vodních rostlin. Z nich ovšem vůbec nemá radost náš „Cháron“, který neustále musí čistit z lodního šroubu namotané chuchvalce trav. Když jsem poprvé uviděl naše místo, byl jsem rád, že mám s sebou broďáky. Správnost mého rozhodnutí potvrdilo i to, že Honza mi vynadal, protože jsem mu říkal, ať si broďáky nebere, že je stejně potřebovat nebude.
Jsme na místě s obrovskou hromadou věcí a první, co řešíme, jsou samozřejmě krmná a lovná místa. Po rychlém rozbalení základních věcí se vrháme do přípravy prutů, krmení a montáží. První vyrážím na vodu já a zjišťuji, že zátoka je dokonale rovná, tedy až na vodní rostliny, které rostou v širokém pásu podél břehu. Jsou v něm až na hladinu, kde tvoří hustou vrstvu. Uprostřed této džungle je jakési velké oko, kde je rostlin méně, do 40 centimetrů nade dnem. Hloubka je zde 2,3–2,6 metru a dno pokrývá slabá vrstvička jemného bahna. Po prozkoumání se rozhodujeme, že montáže budeme umísťovat na hranici hustého porostu, a to jak blíže k nám, tak k protější hranici oka. Bójku dáváme asi osm metrů před protější hradbu z rostlin a zhruba na střed našeho sektoru.

První dávka krmení se skládá ze dvou kil pelet, boilií a deseti kil spařené řepky. Prokrmujeme přibližně dvacet metrů dlouhý pás podél rostlin. Já umísťuji první montáž na okraj krmného místa vpravo (č. 1) a druhou úplně mimo krmné místo k rostlinám před námi (č. 2). S Jindrou jsem se domluvil, že já budu zkoušet sladké a on nějaký pořádný smrad. Na oba pruty dávám na panáčka boilie Strawberry elite. Poměr potápivé a plovoucí kuličky jsem vyvážil tak, aby získala neutrální hmotnost vůči vodě a nezapadla do jemného bláta, ale aby zároveň neplavala ve sloupci. Boilie jsem ještě opakovaně namočil do tekutého a práškového aminodipu stejné příchutě, což zatraktivní nástrahu a prodlouží dobu rozpadu o několik hodin. Nástrahu i s háčkem jsem dal spolu s nakrájeným boiliem a peletami do PVA sáčků, abych měl jistotu, že háček při pokládání neuvízne někde v rostlinách.

Jindra dal první montáž přímo do krmného místa (č. 3) a druhou asi dvacet metrů od krmení směrem na volnou vodu (č. 5). Druhou montáž pouze zasypal peletami a nakrájeným boiliem. U nástrahy zvolil stejný postup jako já, ale místo voňavé jahody zvolil Monster-liver a místo PVA sáčků Powder a zasypávání montáží krmením. Na první noc a den je vše přichystané, závod je odstartovaný a my musíme ještě dostavět své tábořiště, což nám s vidinou večeře a kafe šlo docela rychle. Nyní si užíváme krásné počasí, dobré jídlo a pití, ale hlavně doufáme, že co nevidět přijde záběr.
Poměrně brzo odcházíme snít o tom, co ulovíme, protože jsme ztahaní. Najednou mám velice živý sen o nekončící jízdě, tak živý, že mě probouzí. Chvíli se rozkoukávám a začínám si uvědomovat, že sen je realitou. Bleskově natahuji holiny, vestu a brodím k prutům. Přisekávám, ale vtom se ozve strašná rána – praskl vlasec. Točím navijákem naprázdno, ale stále cítím tah ryby. Co to?! Absolutně nechápu, co se děje, a mám pocit, že je to přece jen zlý sen. Rozsvěcuji čelovku a vidím, že vlasec opravdu praskl, ale neuvěřitelně se zachytil za špičkové očko. Vtom už slyším Honzu, jak se ptá, zda chci pomoct. Nechci ho tahat do vody a říkám, že si poradím. Byl už jsem úplně probuzený, ale mozek ještě zřejmě nepracoval, jak měl, protože jsem uvolnil vlasec z očka a začal ho proti tahu ryby protahovat očky směrem k navijáku, místo abych si přidržel rybu a hladce protáhl vlasec od navijáku. Když jsem spojil vlasec, skočil jsem do člunu a pádloval na vodu.
Ryba kupodivu nezajela do trav, i když času jsem jí na to dal opravdu dost. Souboj to byl nádherný, protože jsem kapra několikrát zahlédl v průzračné vodě a bojoval tak, že jsem jeho velikost odhadoval na mnohem víc než vážil. Vzhledem k tomu, že je půl druhé ráno, kapra zasakujeme a já přemýšlím, co se to vlastně stalo. Záhadu jsem rychle rozluštil: vlasec se přetrhl o kovový swinger, který jsme dostali při registraci a já ho tam dal pro štěstí. Rychle měním naviják, swingery a převážím prut na stejné místo, ale do rána se již nic neděje a my se krásně vyspíme. Rozhodčí navážili 13,2 kilogramu a říkají, že je to možná první ryba závodu. Nakonec se ukázalo, že není první, ale to nám nevadí, protože lépe to začít nemohlo.
Dokrmujeme přibližně stejnou dávkou jako první den a převážíme montáže. Poté na vodu nevyjíždíme, abychom dali rybám klid.

Ryby nám oplácí stejnou mincí a také nám dávají klid, alespoň na prutech. Čas si krátíme všelijak, ale hlavně debatou o tom, jak zlepšovat naše časopisy. Další záběr přichází na Jindrův levý prut kolem druhé hodiny ranní. Na vodě se v dáli jen mihá světlo čelovky a my s Honzou doufáme, že Jindra přiveze zpátky i šupinatého pasažéra, ale při návratu je na jeho tváři vidět, jak to na vodě dopadlo. Ryba se zamotala do husté trávy, a když Jindra montáž vymotal, byla pryč.
Ráno nás budí nelibý zvuk deště a chladný vzduch. Lovíme v mělké zátoce a prudké ochlazení nám jistě vyžene ryby ze zátoky do hloubek. Kolem poledne ustává déšť i chladný vítr, ale na zlepšení to nevypadá.

Znovu vyrážím na vodu hledat lepší (hlubší) místo a na pomoc si beru i podvodní kameru, abych si prohlédl dno na našem krmném místě a prozkoumal detaily dna ve zbytku zátoky.

Dno je téměř všude stejné: jemná vrstva bláta, hloubka přibližně 2,5 metru a jediné, co se liší, je délka rostlin ode dna. V poslední naději na nalezení lepšího místa projíždím hustým porostem podél břehu, když vtom vidím hladinu bez rostlin. Na tom místě je krásné písčité dno poseté zbytky škeblí a vodních šneků. Když se otočím, vidím, že pruh vede přes celou zátoku. Je to stará zatopená cesta, na které téměř nic neroste, ale rybám bude jistě sloužit stejně jako dříve lidem, tedy k přesunu z místa na místo. Po bližším průzkumu nacházím další, i když zarostlou cestu vedoucí podél břehu před námi a hlavně křižovatku těchto dvou cest. Hloubka je sice jen kolem dvou metrů, ale věřím, že pokud nic jiného, tak tohle místo musí fungovat.
Na křižovatku pokládám jednu montáž (č. 5), prohazuji asi půl kilem pelet a boilií. Druhý prut nechávám na místě prvního záběru. Jindra stále zkouší místo nalevo od bójky a také uprostřed krmného místa. Dokrmujeme jen řepkou a pár kuličkami. Počasí nám ale pořád nepřeje, naopak se stále víc ochlazuje. Nic nefunguje, ryby už se ani neukazují a my jen sledujeme zprávy o dalších a dalších úlovcích. Většina ryb byla ale dle našeho předpokladu ulovena v hlubších partiích jezera. Čas rychle plyne a naše hlásiče stále mlčí. Ve čtvrtek dokrmujeme v podstatě jen řepku: u bójky padlo přibližně třicet kilo a na cestě jsem rozhodil kolem deseti kil. Počasí je stále beze změn a záběry bohužel také.
V pátek odpoledne přestává pršet a dokonce se ukazuje sluníčko. Právě ve chvíli, kdy naplno zazářilo, se rozjel můj pravý prut z křižovatky. Byl jsem ve vodě u prutů, a tak jsem hned zasekl a uháněl za rybou na křižovatku. Kapříka jsem doslova vydoloval z chuchvalců rostlin, i když jsem do poslední chvíle nevěděl, zda zdolávám rybu, nebo jen chomáč trávy. Váha kapříka byla sice jen osm kilo, ale radost byla obrovská.

Kapr byl plný řepky, a tak jsme u bójky i na cestu dokrmili zbylou řepku, kterou jsme měli, což bylo kolem čtyřiceti kil. Oba své pruty jsem položil na cestu: jeden na křižovatku a druhý dál na vodu směrem do zátoky. Jindra stále zkoušel krmné místo u bójky a nově také nekrmené místo přímo před námi (č. 6), které po položení montáže jen zasypal pár kuličkami boilie a peletami.
Do konce závodu už nepřišel žádný záběr, ale i tak se nám podařilo vyhrát sektor CarpLove, a to s celkovou váhou ryb 21,2 kilogramu.

Největší výhrou je pro nás možnost účastnit se i v příštím roce, protože vítězové sektorů mají na další ročník rezervované místo. Naši nejpoužívanější montáž na těchto závodech naleznete v dalším příspěvku.

S pozdravem Petru zdar Jiří Jakeš