Hrbatí lysci z malé utajené vody

Zdeněk Štěpán

Při jedné výpravě za labskými kapry jsme se s mým rybářským kolegou Jindrou Majerem seznámili s místními kluky Jardou a Honzou, kteří na Labi tráví spoustu času a mají zde opravdu překrásné úlovky. Čekal nás prodloužený víkend a vidina nějaké trofejní ryby byla opravdu veliká. Kluci lovili nedaleko od nás, takže jsme měli dostatek času i prostoru na vzájemné návštěvy a výměnu drahocenných rad i informací.

Večer jsme spolu popili nějakou tu lahvinku vínečka a čím víc jsme se spolu bavili o rybách, tím víc jsme vzájemně zjišťovali, že jsme stejné krevní skupiny a že si rozumíme, jako bychom se znali už řadu let. Kapříci brali, ale že by to byli ti „trofejáci“, po kterých prahneme snad každou minutu strávenou u našeho veletoku, to se říct nedalo. Blížila se noc a my jsme ulehli do svých bivaků a za neustálého dunění vlaků, které nám jezdily doslova nad hlavou, jsme se snažili nabrat síly na druhý den. Druhý den byl scénář podobný. Sem tam to zobnul nějaký kapří dorostenec, který nás i při své malé délce potěšil stavbou těla, takže jsme si říkali: „Z tebe jednou bude dvacka, jestli tě dřív někdo nesežere…“ Během dne jsme se dostali ke svým fotoalbům a začali jsme se chlubit, kdo co kde polapil a za jakých okolností. Každý povyprávěl svou historku. No prostě, tohle asi každý kaprař dobře zná. Co mě však absolutně dostalo, byli nádherní hrbatí lysci, které mi ukazoval Jarda ve svém fotoaparátu.

Další noc jsem ani nemohl usnout. Hlavou se mi honily obrázky těch krásných lysců, které mi Jarda ukázal. V hloubi duše jsem si přál takového chytit právě na Labi. Ráno už jsem ani nemohl dospat a asi od šesti od rána jsem hypnotizoval své hlásiče. Náhle se ozval ten překrásný zvuk „pí pí píp…“. Sekám, ale na druhém konci je opět kapří miminko. Takže žádný hrbatý lysec se nekonal. Naše výprava se pomalu blíží ke konci, balíme v klídku své vybavení a ještě povídáme s klukama o tom, co mají v plánu na další víkend. Honza má rodinné i pracovní povinnosti. Mého rybářského bratra Jindru čeká největší událost v kaprařském světě – jede na mistrovství světa v lovu kaprů na jezero Madine. Já a Jarda máme příští víkend čas na kapry, takže – kam se vyrazí? A zase si neodpustím připomenout ty nádherné lysce, které mi ukazoval předchozí den. Jarda ani chvíli neváhá a říká, že by to neměl být problém, a já jsem dostal pozvání od Jardy na jeho poklad. Krásný malý zapadlý rybník, který skrývá nádherné lysce. Po této pozvánce se už debata točí jen kolem této tajemné vody a já vše hltám plnými doušky. Dobře, platí, příští víkend razíme. Vyměňujeme si telefonní čísla s tím, že si v týdnu ještě zavoláme, abychom dohodli detaily. Výprava je u konce, všechny věci už máme naskládané ve svých autech a já s Jindrou valíme domů směr Most.

Pracovní týden ubíhá jako voda, ve středu si volám s Jardou a potvrzuji svou účast. Jarda mi sděluje, že má v pátek zkrácenou pracovní dobu, tudíž už na mě bude čekat na místě. Dostávám po telefonu informace o místě, kde se revír nachází s tím, že kdybych bloudil, ještě si zavoláme. V pátek jsem v práci jak na pérkách a nemůžu se dočkat, až konečně vyrazím. Svou práci beru vražedným tempem, abych mohl co nejdříve vyjet směrem k velkým hrbatým lyscům. V pět hodin už sedím ve svém „kaprmobilu“ plně naloženém a uháním, co to jde, abych stihl ještě vše rozbalit a v klidu nahodit, než padne tma. Zhruba za hodinu jsem na místě a bez větších problémů revír nacházím. Volám Jardovi: „Tak už jsem někde tady…“ On mi říká: „Vlevo, vpravo a pak ještě kus a budeš tady…“ Jedu podle jeho instrukcí hustým lesíkem a už vidím, jak se po mém boku táhne úzký potůček, který je přítokem onoho revíru. „Hm, ono to má i takhle pěkný přítok,“ říkám si, „takže s kyslíkem by nemusel být problém, i když panují taková vedra.“ Pomalu přijíždím k vodě a úplně se mi tají dech. Přede mnou se rozprostírá zhruba čtyři hektary velký překrásný rybník, jehož dominantou je hustě zarostlý ostrov uprostřed, vodní hladinu pokrývá spousta vodních rostlin a nad břehy se sklání obrovské vrby. No prostě nádhera. To je rybníček jako z pohádky, říkám si.

Vtom už na mě z protilehlého břehu mává Jarda. Než jsem rybník objel, viděl jsem snad pětkrát skočit slušnou rybu. Vyndavám vybavení z auta a Jarda mne už informuje – zatím bez záběru, ale pěkně se ukazujou. Mezitím, jak připravuji všechno potřebné vybavení k lovu, zpovídám Jardu smrští otázek ohledně dna, hloubky, zajímavých míst, nástrah atd. Už ani nevím, co vše mne tehdy napadalo. Jarda se rozhodl lovit uprostřed, přímo k ostrovu poblíž zatopených stromů. Má taktika je jasná. Jeden prut nahodím vlevo od Jardy, co nejdále od nás přímo pod břeh a lehce přikrmuji kobrou, další pruty umisťuji vpravo od Jardy. Jeden mezi ostrov a řasy stoupající až k hladině a druhý takzvaně naslepo někam do prostoru, kde už vůbec nekrmím. Metoda samostatné nástrahy mi už několikrát přinesla slušný výsledek. Vše je hotovo, už jen sedíme a já bedlivě poslouchám Jardovu vyprávění o zkušenostech s místními mazáky. Jarda zná tuto vodu už několik let, v podstatě sem jezdil už od malička, ale kapry tu loví teprve druhým rokem. Voda ukrývá spoustu sumců okounů i candátů trofejních velikostí, ale s kapry je to tu podle jeho slov bída. Není tady problém sledovat je ve dne, jak se vyhřívají, je však problém je přelstít a úspěšně zdolat. Zažil zde už i několik výprav bez pípnutí a pak, když se jeden fešák podařil, následovala opět série neúspěchů. Co se mi ale velice líbilo, bylo to, že když už nějakého kapra ulovil, měl vždy kolem deseti kilogramů a víc. A to neznělo vůbec špatně.

Aha, takže rybník plnej mazáků, řekl jsem si. Tak uvidíme. Otevřeli jsme lahvinku vína a podvečer jsem si vychutnával, jako nikdy předtím. „Takhle nádherný rybník jsem opravdu zatím neviděl,“ byla věta, kterou Jarda za ten víkend zaslechl snad stokrát. Bylo tam tak krásně, že kdybych neulovil ani jediného kapra, snad by mi to ani nevadilo. Naštěstí to tak osud nenechal a já hned první večer zdolal nádherného hrbatého lysce. Přesně takového, jaké jsem viděl na Jardových fotkách. Jarda mi pogratuloval, proběhlo focení a šetrné vypuštění hrbáče zpět do jeho vodní jungle. Ještě jsme dali cigaretku a šli jsme do hajan. První noc nás kapři nechali pěkně prospat, ale ráno už nás tahali z vyhřátých spacáků a hlásili se o další souboje. Během sobotního dopoledne jsem si zdolal další tři krásné lysce, jenom Jarda zatím nic. Už jsem z toho začínal mít špatný pocit a nabízel mu, ať další záběr seká on. Odmítl s tím, že čeká na svoje „sele“ od zatopených stromů. Věřil tomu natolik, že ani moje neustálé přehazování a kombinování ho nerozhodilo. To se mu však vyplatilo a od stromů mu přišel razantní prudký záběr a já sledoval, jak se přetahuje s velkým lyscem. Vše šlo celkem hladce, a tak jsem Jardovi podebíral krásného hrbáče. Váha byla o poznání větší než u těch předchozích, takže Jarda slavil svůj nový osobák z této překrásné vodní pohádky. Během další noci se kapři rozhodli, že nás vyspat nenechají a snad co dvě hodiny jsme neustále běhali k prutům, bohužel už jen k těm mým. Jarda mi neskutečně ochotně pomáhal s každým mým uloveným lyscem a bylo vidět, že jeho radost je stejná jako ta moje. V neděli jsme se probudili jako zbití a Jarda mi povídá: „Ty vole, kolik si jich chytil?“ Já říkám: „Asi osm, už jsem je tahal snad ze spaní.“ Blíží se opět poledne, slunce nás spaluje a kapři se už k dalším soubojům nehlásí. Po dohodě balíme a vyrážíme domů.

Jardovi ještě několikrát děkuji, že mi umožnil zažít takový nádherný víkend, a přijímám zároveň jeho gratulace, že tohle tu ještě ani on nezažil. Na tuto vodu se určitě ještě vrátíme a budeme čekat, jestli pro nás pod poklicí hustých řas skrývá ještě nějaké překvapení.
Zdeněk Štěpán, podvodni-kamery.cz