Čtyřicet dní na rybách - ale!

Jak jsem už v minulosti předeslal, loňská sezóna byla do podzimu na výlety za kapry poněkud slabší. Možná to měl, mimo jiné, na svědomí fakt, že jsme s Vlastou počítali s tím, že podzim bude patřit výhradně kaprům. Již dlouho jsme plánovali čtyřicetidenní výlet na ryby a možná i proto jsme přes léto nikam nespěchali.
Po návratu ze zářijové výpravy, která byla takovou předehrou před vrcholem rybářského roku, jsme začali shánět veškeré věci a informace pro tak dlouhý pobyt u vody. Odjezd jsme stanovili už v červnu na dvacátého října, času tedy bylo dostatek.
Byl to fantastický pocit, který nás naplňoval po celou dobu příprav. Měli jsme oba hlavu plnou ryb a neustále jsme zkoumali různé lokality, možnosti dopravy čerstvého boilies v průběhu lovu a celkově jsme se snažili nezapomenout na nic, abychom si později mohli naplno užívat pouze rybařiny.
Párkrát jsme uvažovali i o tom, že přežít těch čtyřicet dní u vody nebude až tak velká legrace. Ale chmurné myšlenky jsme si nepřipouštěli moc k tělu. Když přeci jenom intenzivněji zaútočily na naše podvědomí, urychleně je zahnala touha být opět v přírodě.
Jak plynul čas, tak i naše poznámky v sešitu pomalu přeškrtával silný černý fix, který jasně dával najevo, co vše již máme připraveno.
Do odjezdu schází pouze několik dnů. Je tedy nejvyšší čas začít vyrábět boilies, metod mixy a další krmení, které chceme vzít s sebou.
Než je vše hotovo, trávíme ve výrobně celý den. Na tak dlouhém výjezdu jsme chtěli určit definitivní podobu novinek, které již víc, jak rok připravujeme.
V průběhu testování, ať už námi, nebo našimi spolupracovníky, nové druhy boilies ukázaly, že tahat kapry z vody umí. Prostě jsme si připravili krmení, kterému věříme! Jednalo se
o Shelfish, See Shelfish, Action Spice a od Mainline Fision a Grange csl.

V čase, kdy bylo již vše zhruba připraveno a zbývaly jen maličkosti, či rutinní záležitosti, jsme oba vyrazili smazat poslední pracovní resty, které by nám ještě mohly znepříjemnit odjezd. Já jel do Olomouce a Vlasta směr Brno a Uherské Hradiště, kde jsme měli objednanou novou hlavu na video stativ. Den probíhal v pohodě až do pozdního večera, kdy mi zvonil telefon. Blesklo mi hlavou: snad se nestal nějaký malér? Hodinu před tím jsem totiž volal Vlastovi a nebral telefon. Stále se neozýval, což nebývá zvykem. Po zvednutí příchozího hovoru a vyslechnutí zprávy jsem byl jak zasažen bleskem. Kolega z práce mi sdělil, že Vlasta měl těžkou autonehodu a odvezli ho do brněnské nemocnice. V tu ránu se všechno změnilo. Okamžitě jsem zapomněl na to, že jsme měli někam jet. Jediné, co mě zajímalo bylo, aby vše dobře dopadlo. Jsou to nepopsatelné pocity, které cítím dodnes.
Hned ráno jsem vyrazil směr Brno. Kilometry, které jindy utíkají jako voda v horské bystřině, se tentokrát vlekly strašně pomalu. Při příchodu do suterénu nemocnice jsem byl pěkně naměkko. A při pohledu na Vlastu ležícího na posteli jednotky intenzivní péče jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel. Hrůza! Pozdravili jsme se a jeho první slova zněla: ,,Na ty ryby musíš jet, někoho si najdi.“
Myslím, že jsem to v tu dobu ani nevnímal a vůbec jsem o tom nepřemýšlel, všude kolem byla cítit úplně jiná atmosféra. Atmosféra neštěstí a na druhé straně holého života, právě tyto chvíle mě opět vrátily tam, kde si člověk uvědomí, jak je všechno relativní.

Nebylo to hned, ale po určité době, kdy jsem již byl opět doma, jsem se tak trochu ze všeho otřepal a začal řešit nově vzniklou situaci. Vzhledem k tomu, že vše bylo již skoro připraveno, nebyl s ničím zas až tak velký problém. Jenom jsem neměl parťáka, se kterým bych vyrazil. Obvolal jsem řadu známých, ale nikdo na tak dlouhou dobu nemohl jet. Proto jsme s Vlastou po vzájemné domluvě upustili od čtyřicetidenní výpravy a začali jsme hledat jinou, ne tak časově náročnou, alternativu. Nakonec jsme se domluvili na dvou čtrnáctidenních výpravách, mezi kterými bude pětidenní pauza. Na tuto dobu již bylo více zájemců, kteří by na ryby jeli. Nakonec jsem ale vyrazil se svým taťkou, se kterým čas na rybách trávím velice rád a vždy spolu užijeme kopec srandy.
Odjez se nečekaně rychle přiblížil a již sedíme v autě a skrze poletující sníh na německém území si to šineme na ryby. Doufáme, že ve Francii nás uvítá vlídnější počasí.
V hlavě jsem měl čtyři přehrady, kam bych se rád podíval. Ani na jedné jsem zatím nelovil, ale francouzští známí mi potvrdili, že se ve všech nacházejí pěkní kapři a kvalita lovu bude záležet pouze na dané situaci, která bude kolem vody panovat.
Ne, že bych byl nadšen z toho, že nevím o vybraných lokalitách nic podstatného, ale vzhledem k tomu, že jsme před sebou měli čtrnáct dní lovu jsme byli v naprostém klidu.
Po příjezdu k první lokalitě nám bylo jasné, že zde lovit nebudeme. Hladina byla tak nízko, že z přehrady o rozloze 380 ha zbylo z velké části její plochy pouze řečiště a u hráze se vytvořilo jezero o velikosti maximálně tří fotbalových hřišť.
K další přehradě jsme dojeli o dvě hodiny později. Ta na tom byla sice o trochu lépe s množstvím vody, ale rozhodně se nejednalo o stav, který by se nám zamlouval. Nezbývalo než jet zase dál. Postupem času jsme ukrajovali další a další kilometry a silnice se začala postupně zmenšovat. Vypadalo to, že vjíždíme do oblasti nikoho. Pouze veliká stáda krav nás ujišťovala o tom, že kolem ještě nějací lidé žijí. Doufali jsme, že se cesta za chvíli zvětší
a opět bude možné jet rychleji, ale opak byl pravdou. Při pohledu do mapy nás čekalo 150 km jízdy po silnicích třetí třídy. V tu chvíli nás uklidňoval pouze fakt, že máme navigaci, která znala ve Francii snad každý kámen. V opačném případě si myslím, že bychom v hornaté krajině s cestami bez značek bloudili ještě dnes.
Sto padesát kilometrů, tři a půl hodiny jízdy. ,,Jupí, konečně jsme na místě!“
Zcela nepochopitelně pro toto roční období byla přehrada čerstvě naplněná vodou k prasknutí. Bylo nám jasné, že musíme hledat kapry někde kolem přítoku. Přehrada měla rozlohu 400 ha a táhla se délkou 15 km v krásném monumentálním údolí. Hned po příjezdu k přítoku jsme hledali volná místa.
Nebyli jsme jediní, koho v této situaci napadlo hledat kapry na začátku přehrady. Ta nejlepší místa, hned v přítoku řeky, kde byla voda plná potravy, už byla zabraná.
Nakonec jsme se usadili dál od samotného přítoku, na místě, kolem kterého široko daleko nikdo nelovil. Ono bylo jasné proč. K tomuto místu se totiž nedalo dojet autem! A tak jsme tu spoustu věcí tahali z minimálně dvě stě padesát metrů dlouhého kopce. Odměnou nám však byl naprostý klid, jak pro nás, tak i pro kapry. Začínali jsem věřit, že máme v této situaci šanci pěkně si zachytat. Ten den jsme však postavili jen bivaky a další věci související se samotným lovem jsem nechali pěkně zabalené na následující den.
Druhý den kolem poledního již bylo vše připraveno a tak jsme co nejtišeji jeli prozkoumat dno, tak abychom na sebe zbytečně neupozorňovali. Reliéf dna nás trochu překvapil, oba jsme totiž čekali malinko jiné hloubkové rozpětí.
Hned pod nohama jsme měli koryto staré řeky, na jehož dně byl devět metrů silný nános smradlavého bláta. Třicet metrů od břehu hloubka vyskočila na 5 – 6 m a poté se vše postupně zvedalo až ke vzdálenosti 200 metrů od břehu, kde bylo 1,5 m. Začali jsme si uvědomovat, že budeme muset být celou dobu pobytu jako ,,myšky“. Ty největší ryby jsme očekávali hned u břehu okolo starého koryta.
Po rozhození čtyř bójek - na mělké vodě, na kraji koryta a v těsné blízkosti břehu, kde byl spadlý strom, jsme se vraceli k našim příbytkům. Ve chvíli, kdy jsme se snažili být co nejnenápadnější, kolem nás projel velikou rychlostí motorový člun s obrovským motorem Yamaha a za ním hned druhý. Byli to místní vláčkaři. Hned nám bylo jasné, že zde kaprům nebude ruch na hladině až tak vadit. To nám v dané situaci určitě pomáhalo.

Po důkladném vyvezení montáží, u kterých jsme zatím skoro vůbec nekrmili, jsme v klidu usedli vedle svých prutů a začali pořádně pozorovat vodu. Snažili jsme se pochopit jak zde místní kapři žijí, kde by mohli asi tak nejvíce přijímat potravu.a na jakém místě se cítí doma.
Jak jsem už řekl, měli jsme velice dobře strategicky postavené místo. Napravo
i nalevo od nás se břeh kolmo tyčil z vody a na jeho kraji rostly mohutné stromy, jejichž koruny zasahovaly daleko nad hladinu a dělaly v určité denní době stín, který zaplavoval příbřežní partie. Stín spolu s hloubkou v těsné blízkosti břehu tedy vytvářel velice příhodné místo pro kapří pobyt. Ani jsme se nedivili, když se v podvečer pár pěkných ryb ukázalo přímo v tomto prostoru. Po setmění se kapři začali ukazovat i na mělčinách, a tak jsme byli napnuti, co se bude dít.
Vzhledem k aktivitě kaprů jsme čekali záběr, na druhou stranu jsme však věděli z předchozích zkušeností, že na takových lokalitách, kde je voda křišťálově čistá, není lehké přelstít ani aktivního kapra. Nehledě na to, že samotný lov velmi znepříjemňoval silný rybářský tlak a velká spousta krmení na dně. Při pohledu na německé rybáře při večerním vnadění jsme se nestačili divit. Kluci do vody naházeli alespoň 10 kg partiklu a mnoho boilies. Nejhorší bylo, že i ostatní rybáři krmili stejným způsobem. K tomu všemu se podle jednoho kapraře, se kterým jsme se bavili při příjezdu, neulovilo žádné velké množství ryb.
Díky tomuto faktu jsme úplně přehodnotili taktiku, kterou jsme měli připravenou. Původně jsme chtěli rozkmit co největší prostor a naučit kapry přijímat naše krmení jako přirozenou potravu. Tato strategie funguje velice dobře, ale v tomto případě se nám zdála být nepoužitelná. Zařadili bychom se tím jen do houfu mnoha rybářů, kteří tímto způsobem kolem nás lovili.
V tuto chvíli jsme měli radost z toho, že jsme do vody při prvním závozu nehodili skoro nic. Pro další dny jsme se tedy rozhodli chovat se co nejopatrněji, abychom v našem prostoru kaprům připravili klidné prostředí bez natahaných šňůr a velké spousty potravy.
Tři dny uplynuly jako voda, ale kapra jsme na břehu neviděli vůbec nikde a zprávy okolních rybářů vypovídaly o tom, že se kolem celé přehrady chytlo pouze pár kaprů, a to přímo v přítoku. Všichni si stěžovali na to, že kapry vůbec nevidí. My to považovali za dobré, protože kolem našich nenakrmených míst se ukazovalo kaprů docela dost a mezi nimi byli
i velice slušní jedinci. Naše strategie tedy zatím fungovala, kapři kolem nás byli, teď už chyběl jenom ten záběr. Nevím čím to bylo, ale tušili jsme, že se to otočí všechno v náš prospěch. Nabyli jsme přesvědčení, že neděláme žádné chyby a tak bylo pouze otázkou času, kdy se to rozjede. V tomto případě byl čas nejlepším spojencem a toho jsme měli na naší straně.
Následující den, tedy již čtvrtý od našeho příjezdu, jsme byli stále bez ryby. Odpoledne začal foukat úplně ideální vítr, nic silného, ale dlouhé oblé vlnky dělající okolo břehu ty správné zvukové efekty a zajímavý zákal. Už jsme byli jak na trní. ,,Vždyť teď je to ono, co už chtějí ti zatracení kapři!“ zaklel taťka a zapálil si cigaretu. Zanedlouho po tomto výlevu to konečně přišlo. V odpoledním slunci taťka pevně držel prut a povoloval rozjetému kaprovi.
Po pár pěkných okamžicích, kdy se kaprovi povedlo dostat se do úctyhodné vzdálenosti od břehu, jsme raději nasedli do člunu a vyrazili za ním. Po krásném souboji jsem tátovi podebral jeho prvního kapřího ,,frantíka“. Byl to nádherný starý šupináč s tělem dlouhým 94 cm a váhou 14,8 kg.
Po rychlém natočení a focení putoval ,,dědula“ zpět do vody.
Záběr přišel z místa, kterému jsme dost věřili. Jednalo se o protilehlou stranu koryta, kde montáž se zpětným olůvkem sloužila jako neidentifikovatelná zbraň.
Předtím jsem sledoval okolní rybáře a ti buď při lovu na těchto místech měli špičky prutů nahoru a jejich vlasce řezaly vodní sloupec, což bylo špatně, anebo na této straně koryta vůbec nelovili. Kapři tedy měli při krmení v tomto prostoru jasno. Když jsou vlasce - hrozí nebezpečí. My jsme tedy tím, že nám šly vlasce přímo po dně, vytvořili v kaprech dojem, že jim na tomto místě žádné nebezpečí nehrozí.

Počasí a vítr byly stále ideální, a tak jsme doufali, že ještě něco přijde. Netrvalo dlouho a můj Delkim hlásil padák. Říkám si: „Ach jo, v tuhle chvíli zase nějaký tloušť.“ Po zvednutí prutu bylo jasné, že se opravdu jedná o něco malého. Ryba se nechala stahovat jako samotné olovo. Záběr přišel opět z protilehlé strany koryta. Tak jsme rybu táhli přes největší hloubku. Při dotažení montáže pod hranu břehu jsem chtěl onu rybu co nejrychleji zvednout k hladině, abych na strmém srázu neuvízl. Jenomže onen ,,tloušť“ se při kontaktu se dnem asi o něco zvětšil a na jeden zátah mi nekompromisně vymotal několik metrů vlasce z navijáku. ,,Asi to nic malého není,“ volám na taťku. A za chvíli už jezdíme za rybou po vodě. Při podebrání pěkného kapra jsme byli oba docela překvapeni z průběhu zdolávání. Jednalo se opět o dlouhého šupináče 13,8 kg.
Záběr přišel i ve stejné hloubce jako taťkovi, mezi 5,5 - 6 metry. Poté, co jsem ještě na začátku noci vytáhl dalšího šupináče 18,2 kg z úplně stejně vypadajícího místa, se zdálo, že jsme našli kapří cestu.
Další den ráno jsme důkladně prozkoumali dno olovnicí. A výsledek našeho průzkumu docela objasnil, proč kapři berou právě z tohoto hloubkového rozmezí. Bylo to jediné místo, kde jemné bláto vystřídalo tvrdé písčité dno. Tento pás tvrdého podkladu se táhl podél celého starého řečiště. A tak jsme většinu montáží vyvezli na tato horká místa tak, aby od sebe jednotlivé nástrahy ležely minimálně 40 metrů a mezi těmito místy jsme velice jemně nakrmili boiliesem, fish metod mixem, peletami a hrstkou tygřích ořechů.
Po našem včerejším úspěchu se však na nás začali tlačit okolní kapraři a svými benzínovými motory brázdili vodu v bezprostřední blízkosti našich krajních míst. Poté se rozhodli na tato místa vyvést i svoje pruty přes celou vodní plochu, což bylo místními pravidly jasně zakázáno. Nejhorší bylo, že do vody opět naházeli velké množství krmení. Naštěstí jsme kolem sebe zabrali velkou plochu, a tak se mezi našimi krajními pruty vytvořilo opět klidové místo dlouhé asi 350 m. Odpoledne se přímo nad mojí nástrahou vyhodil obrovský kapr. Oba jsme se shodli, že se jednalo o dlouhou rybu přes dvacet kilo. Veškeré ryby se ukazovaly nyní maximálně 30 m od našeho břehu, a tak jsme vše měli jako na dlani. Bylo napínavé sledovat každý kapří pohyb.

Rybářů kolem vody a zejména v naší části přehrady ještě přibylo. Bylo jasné, že lov bude čím dál složitější. Byli jsme však naladěni předchozími úlovky, tak jsme večer netrpělivě pozorovali každý pohyb na hladině a čekali na to, co přinese následující noc. Během celého večera nic nepřišlo a šli jsme tedy v klidu spát. O půlnoci měl taťka záběr, běžím k němu a dozvídám se, že to byl padák. Naladěn a poučen z předchozího padáku již chystám člun. V tu ránu mi ale kolem hlavy prosviští malý tloušť. ,,Ach jo, sakra musím na vodu!“ slyším taťku. Já v tu dobu už ale ležím ve spacáku a obnovuji teplo. Venku je – 5° Celsia. To opravdu není na žádné noční rozjímání nad nahozenými pruty. Ve tři ráno mě ale opět něco budí. Je to jízda. I přes velkou zimu vybíhám jenom v thermo- prádlu. Beru prut a tuhne mi úsměv. Kapr si bere a jede směrem k hrázi. V tu chvíli je mi ale pěkná zima a volám na taťku, ať mi vezme nějaké oblečení. Po docela zajímavém a napínavém oblékání sedáme na člun a dojíždíme kapra. V záři měsíce jsme zahlédli jeho mohutné tělo. Je to fakt obr, říkáme si v duchu. V tom už je ale zase na dně a táhne náš gumák, jako by se nic nedělo. Zdálo se nám to už nekonečné, pořád stejná písnička. Vždy se kapr nechal vytáhnout pod hladinu a pak hurá na několik minut ke dnu. Tyto manévry praktikoval několikrát po sobě a moje pravačka už trochu koprněla. ,,Konečně, už se nadechl,“ říká taťka, když ho před sebou vidí v plné kráse. Jenomže ještě není konec. Kapr už sice ke dnu nejede, ale jezdí stále kolem člunu ve stejném půlkruhu, sem tam, jako kyvadlo starých hodin. ,,Tak už ho sem přiveď,“ pobízí mě taťka s připraveným podběrákem. ,,Nevíš jak?“ odseknu, „Vždyť s ním ani nehnu!“
Už to bylo nekonečné, najednou se ale stálý odpor zlomil a velký šupináč zajíždí do připraveného podběráku. Konečně jsme si oba mohli oddechnout. Tedy alespoň já. Taťku čekala noční projížďka mlhou, která byla tak hustá, že jsme nevěděli ani kde jsme. Odhadli jsme tedy pouze směr, kde by mohl být náš břeh a vyrazili do prázdnoty. Po malé chvilce jsme byli opravdu u břehu, jenomže asi tak 300 metrů od našeho bydliště směrem k hrázi.
Oba jsme byli zvědaví, jak je vlastně velký kapr, kterého jsme měli v podložce na dně člunu. Odhadoval jsem, že by se mohlo jednat o kapra přes dvacet kilo. Důležitější pro mě ale bylo, že jsme si naplno užili zdolávání. To je přeci nejhezčí. Už mi ani nebyla taková zima. Byl jsem prostě spokojený člověk, člověk pro kterého lov znamená život. Prostě paráda.
Nakonec váha ukázala 20,20 kg, strašně krásná ryba. Ještě dlouho poté jsem nemohl usnout. Nad ránem mi ještě přichází další ryba. Opět ,,šupi“, 15,2 kg. Byl jsem naprosto spokojený. Jen jsem si přál, aby i taťka nějakého krasavce vytáhl.
Následující den jsme se rozhodli, že zde setrváme ještě jednu noc a pojedeme na jinou lokalitu, ať také poznáme něco nového.
Táta chtěl usilovně něco chytit, a tak všechny montáže předělal tak, aby vše bylo ještě na víc, než sto procent. Zato já si užíval pohody a to, jestli ještě něco přijde poslední noc, jsem nechal pouze na kaprech. Věděl jsem, že vše mám připraveno tak, jak bylo potřeba.
Den utekl jako nic a pomalu jsme začali plánovat brzký ranní odjezd. Na závěr jsme si dali výborné víno a šli spát. Když mě v noci budí opět záběr na mém prutu, chvilku jsem tomu ani nevěřil.
,,Zase něco většího, co,“ ujišťuje se taťka, jak dlouhou dobu se mnou bude opět na vodě. Odpovídám, že nic malého to není. A už jsme ve člunu. Boj již však nebyl tak dlouhý, ale na jeho konci se zase objevil nádherný kapr. Váha 19,2 kg mluvila sama za sebe.
Po nočním focení a natáčení kapra ho v záři kamerového reflektoru pouštím a děkuji zdejší krásné vodě, co mi připravila za neuvěřitelné chvilky.
Brzy ráno vše balíme, přivazujeme člun na střech auta a opouštíme údolí šupináčů. Naše cesta ale vede neomylně k další lokalitě. A tak jsme zvědaví, co nám nadcházející dny přinesou.
To už je však úplně jiný příběh, a tak se s vámi pro dnešek loučím a na stránkách tohoto magazínu brzy na shledanou.
A ještě něco - už nyní mohu prozradit, že jsme změny lokality vůbec nelitovali.

Jaromír Kratěna ml.

Zdroj: Redakce časopisu Kapr a kapří svět

Více o kaprařině na www.kapr-kaprisvet.cz