Chytání na zdech a valech

Chytání u zatopených zdí a tarasů klade asi největší požadavky na kvalitu používaných materiálů. Kameny jsou většinou pokryté vrstvou slávek ostrých jako nůž a mezery mezi kameny jsou plné škeblí. Pro kapry je to oblíbené místo s plnou spižírnou, kam se velmi často vydávají něco sezobnout, a proto zde na naše „miláčky“ tak často líčíme. Vzhledem k okolnostem není na místě používání slabých a málo odolných materiálů. Nejen, že můžeme přijít o pěkného kapra, ale hrozí i to, že kapr uřízne celou montáž dost daleko, zamotá ji kolem utopených větví a jiných vázek a může zde dokonce uhynout. To je pak obrovská škoda, a hlavně hloupost takového rybáře, který smrt kapra způsobil tím, že nepoužil přiměřený materiál.

Já používám kmenový vlasec v síle 0,35 milimetru, na který navazuji mořský vlasec o síle 0,60 až 0,70 milimetru v délce 30 až 50 metrů podle vzdálenosti zdí od břehu a podle toho, jak rychle se dokážu dostat do člunu. Pokud chytám za zdí ve svahu nebo u paty, navážu asi 1,2 metru olověnky, závěs na gumičku, do které dám kámen. Olova používám minimálně, mají tendenci zůstávat viset mezi kameny a v takovém případě hrozí přinejmenším ztráta olova, většinou však i kapra, který uřízne montáž jako nic. Pokud chytám ve svahu před zdí nebo přímo na vrcholu zdi, olověnku nepoužívám. Moc nevydrží, takže pokud s ní kapr jede přes vrchol zdi plný slávek, a to se stává v drtivé většině případů, dojde k uříznutí. V takovém případě navážu závěs s obratlíkem přímo na mořský vlasec a nad závěs pro gumičku umístím dvě až tři sedmigramové torpilky, které zajistím zarážkovým uzlem asi 50–70 centimetrů od sebe. Vlasec s torpilkami kopíruje dno (svah zdi), a protože mají nízkou váhu, nestává se příliš často, že by zůstaly viset mezi kameny. Návazcové šňůrky je nutné používat co nejodolnější, například quick silver, ballistic a tak dále. Háčky je vhodné používat kvalitní a ostré jako vždy a všude. To, že se zde háčky hodně tupí, je asi každému jasné. Mým častým pomocníkem je brousek, který použiji klidně i na nové háčky, pokud se mi nezdají dost ostré. U všech háčků zamačkávám protihroty nebo používám háčky bez protihrotů. Je to důležité pro to, aby kapr, když uřízne montáž, měl větší šanci zbavit se háčku a aby úplně zbytečně neuhynul. O častějších ztrátách kaprů při zdolávání na háčku bez protihrotu nemůže být ani řeč.
Jediný případ, kdy zvedám špičky prutů nahoru, je, když chytám za zdí, aby se vlasce co nejméně dřely o škeble. Rád chytám přímo na zdi a ve svahu před zdí. Na takových místech vyskládám vlasec torpilkami a závěsnými olůvky, aby co nejlépe kopíroval dno (špičky prutů směřují k vodě).

LOV NA BAHNITÉM DNĚ
Na revíru s bahnitým dnem se snažím jako každý jiný najít tvrdé místo alespoň pro jednu montáž. Pokud takové místo nenajdu, a nebo jsou taková místa hodně prochytávaná a všeobecně známá, hledám na dně jakoukoli změnu, byť jen deset centimetrů (utopenou větev, kámen, prohlubeň ve větší vrstvě bahna a podobně). Pokud nenajdu ani takové místo, zkouším prochytávat různé hloubky a vzdálenosti od břehu, dokud nedostanu první záběry. Bahno si pro sebe rozděluji na dva typy: živé, které téměř nesmrdí nebo smrdí jen minimálně, a mrtvé, které smrdí přímo odporně. Smradlavému se snažím, pokud je to možné, vyhýbat obloukem. Typ bahna se dá zjistit buď metodou pokus–omyl, to znamená, že pokud boilie po vytažení z vody příliš smrdí, změním místo s montáží asi o dva až tři metry a to opakuji, dokud nenajdu místo, které se mi zdá nejlepší. Nebo další možností je sebrat vzorek bahna a očichat ho.
Bahno se dá nabrat mnoha způsoby, například přetíženou krmnou raketou. Do špičky rakety připevním olovo a v polovině do ní vyvrtám malé dírky. Raketu po nahození pomalu protáhnu místem, kde chci lovit, čímž naberu trochu bahna. Pokud v místě lovu není příliš velká hloubka a mám s sebou člun, je nejvhodnější použít teleskopickou tyč (například tyč na čeřínek nebo starý silnější teleskop bez oček). Do tyče každého dílu se musí vyvrtat dírka, aby při zvedání mohla vytéct voda, jinak by sloupec vody vyrazil bahnitý špunt na konci. Tyč zapíchnu do dna a pomalu ji zvedám tak, aby stačila vytékat voda, a zároveň zasunuji díly teleskopu (skládám). Po vytažení z vody bahno vyklepnu nebo klackem vystrčím, očichám a rozhodnu se, zda dané místo vyhovuje. Takto postupuji, dokud nenajdu vhodné místo pro montáž.

Moje montáž na bahno se skládá ze šokovky (pokud házím daleko) a 1,5 metru olověnky, nad kterou umístím jednu torpilku do vzdálenosti asi 30 až 50 centimetrů, a závěsu na boční olovo, které je pokud možno ploššího tvaru, aby nezapadlo příliš hluboko do bahna. Návazcové šňůrky používám převážně měkké o délce minimálně 30 centimetrů, na které dávám po deseti centimetrech brok nebo plastické olovo. Montáž nahodím nebo položím při zavážení na dno a popotáhnu, abych srovnal návazec a zároveň zkalil dno a tím zamaskoval montáž. Dopnu vlasec a po chvilce povolím, aby nešel sloupcem, v případě potřeby nasadím předšpičkové olůvko. Háčky používám co nejlehčí nebo je zlehčuji plovoucím tmelem, častěji nalepím kousek korku k obloučku háčku. Na háčku zamáčknu protihrot jako vždy.

LOV V TRAVÁCH
Při lovu na zarostlých vodách je obrovská výhoda to, že ve většině těchto vod je díky rostlinám čistá voda s dobrou průhledností. Místa na položení montáží si tak můžeme vybrat pomocí polarizačních brýlí. V mezerách mezi rostlinami poznáme, která místa ryby navštěvují a která ne. Na navštěvovaných místech není na kamenech, na listech rostlin, na větvích a podobně usazený kal v podobě zpravidla jen slabé vrstvičky. Často bývají na těchto místech úlomky škeblí, které kapři nestráví a vychází z nich ven. Místa vybírám malá, ohraničená porostem travin, čistá a bez kalu na dně. Velká rozlehlá místa bez porostů kapři příliš často nenavštěvují a jsou na nich mnohem opatrnější (necítí se bezpečně). Na krajích těchto ploch chytám těsně u trav a snažím se montáž položit alespoň kousek dovnitř krajních porostů. Otevřeným prázdným plochám se vyhýbám, pouze v noci zkouším nějaké zajímavé místo například u potopeného stromu nebo kamenů na dně a tak dále.

Lovná místa se snažím mít co nejdál od sebe, v rámci možností minimálně 30 metrů (čím víc, tím lépe), abych si ryby co nejméně navzájem plašil při zavážení a zdolávání. Pokud do 24 hodin nedostanu záběr a je z čeho vybírat, místo pro montáže změním. V čistých vodách většinou nechytám v hloubkách, do kterých už nevidím. Jeden až čtyři metry je dostatečná hloubka pro lov. Tam, kde čistá voda není, nezbývá, než s olovničkou proklepávat dno. Na echolot se stoprocentně spolehnout nedá a není horší varianta než háček zaseklý v trávě půl metru nade dnem. Částečně se to dá řešit PVA-hrudkami, PVA-pytlíkem a tak dále, ale jistotu nikdy nemáme. Já používám PVA-výrobky na stojatých vodách jen v krajním případě. Nelíbí se mi chemický signál, který se jejich rozpouštěním uvolňuje do vody okolo návnady. Mnoho kaprařů mi bude nejspíš oponovat, že PVA-materiál kapry neodradí, ale já z něj na stojačkách nemám dobrý pocit. Raději strávím tři hodiny na vodě, než bych špatně umístil montáže a všechna ostatní snaha i vynaložený čas by přišly vniveč. Nalezené místo si označím malou H-bojkou, kterou umístím za lovné místo do nejhustších trav, aby byla co nejméně nápadná.

Do trav nasazuji na naviják cívku s pletenou šňůrou. Je sice nápadnější než vlasec, ale má řadu předností (záběr z větší dálky poznám dřív, než kapr zajede daleko do trav, a navíc dobře řeže vodní rostliny, což vlasec nedokáže). Na pletenku navážu 1,5 metru olověnky a používám inline-olůvka od 120 až po 220 gramů nebo podle vzdálenosti a podmínek revíru kámen na gumičce místo olova. Návazcový materiál musí být pevný, aby vydržel silové zdolávání balíků trav a nakonec i kapra. Háčky jsou lepší ze silnějšího drátu, aby vydržely nápor a nevyřezaly se. Celou montáž vyskládám na dno, aby nevedla nade dnem a nebyla ve sloupci jako pěst na oko. Špičku prutu ponořím až na dno a dá se říct, že jemně dloubám do dna, asi po třech metrech nasadím olůvko s kroužkem a spustím po šňůře na dno. Po dalších dvou až třech metrech nasadím ještě jedno olůvko. Šňůra se nesmí moc šponovat, aby olůvka nesjela k sobě. Na břehu nasadím bacleid (předšpičkové olůvko), spustím před špičku a zlehka povolím šňůru. Celou montáž se snažím mít co nejnenápadnější. Olůvko balím do jílu a jíl vtírám i do návazce a olověnky. Fantazii se meze nekladou. K olověnce a olovu se přivazují řasy a jiné vodní rostliny, kousky klacíků ze dna a podobně. Každý má svůj styl a něco, čemu věří.
To, co jste si teď přečetli, neberte jako návod. Každý má své finty a svůj názor na způsob prezentace montáže. Takto to zkrátka dělám já, nic složitého, držím se spíše hesla „v jednoduchosti je síla“.
Přeji všem slušným lidem co nejvíce puštěných krásných kaprů.


Leoš Mlýnek
Sportcarp team